lidské podvědomí mě neustále fascinuje. ačkoliv jsem následující věc prožila již minulý týden, tehdy jsem jí jen zaregistrovala, ale nerozvíjela žádné související myšlenky.. až dnes ve městě.. zničeho nic..
tedy, trasa b pražského metra vede z černého mostu na zličín a vice versa. já jsem jako obvykle mířila na zličín lapit autobus SA domů.. o několik řad dál seděl pár - neskutečně tlustá holka a kluk, na kterého jsem neviděla.. ta slečna se celou cestu od zastávky k zastávce upravovala v oknech vozu. úplně stejným způsobem, jako doma u zrcadla.. už tehdy mi prolétla hlavou myšlenka, že já být tím klukem, štvalo by mě to.. ale oni si povídali a ona si pořád něco urovnávala, mazala si rty leskem, atd. vystupovali ve stanici stodůlky. holka chytla svého chlapce za ruku a vedla ho ke dvařím, chlapec byl totiž nevidomý s bílou hůlkou.. v tu chvíli se mi zarazil dech.
vyvstalo tisíce otázek - fintí se kvůli němu? on třeba ani neví, jak jeho slečna vypadá. je to nvý level vztahu, o který se všichni snažíme? mít někoho rád jenom proto, jaký je uvnitř? jsou to fráze z hollywoodské produkce, ale jsme toho opravdu schopni?
Žádné komentáře:
Okomentovat